neděle 7. dubna 2013
úterý 2. dubna 2013
Jakub
Albín /
Neexistuje žádná absurdita, kterou bychom nemohli prožít
přirozeně.
O
obrazech a objektech Jakuba Albína si myslím, že souvisejí s
generační aktualizací představy kmenových
společenství,
jejich nonkonformních sociálních konvencí, rituálů a artefaktů.
Projikuje se do nich karnevalová
dekadence
životních i spirituálních alternativ jako subkulturní i ryze
individuální odpověď globalizované
kultuře
neustále updateované info-dálniční sítě, která rychlostí a
objemem přerostla nejen možnost pochopit
ji
a vyvodit z ní určitá východiska, ale už jen možnost pozorovat
ji. Je nabíledni také uvažovat, nakolik tuto
dvojhlavě
hravou a smrtelně vážnou identifikaci s neoprimitivními kmeny
jako základními vztahovými
a
organizačními jednotkami podporuje zvýšené ekologické vědomí
a temné vyhlídky na kolaps civilizace.
Náměty
Albínových obrazů jsou pařezy, špalky či zahradní plastiky -
zakrnělé totemy lidské činnosti a lidové
tvořivosti.
A kromě nich vzájemně se alternující symboly člověka jako
takového – motorkářské helmy a lebky.
Jeho
obrazy tak jsou buďto zátišími, v nichž autor sleduje pomezí
mezi předmětností a neforemností, nebo
figurativními
obrazy, jejichž předlohou je cosi jako „socha“ (!), protože i
lidská lebka je vlastně naší vlastní
(a
po smrti osvobozenou) autoportrétní bustou a helma stylizovaným
odlitkem hlavy. A pak tu jsou galerijní
objekty,
které nejsou ani předlohami, ani odvozeninami maleb, nýbrž
svébytnými sochařskými výstupy, ve
svém
tupém základě ale opět korespondujícími s neuměleckými
trojrozměrnými relikty ze zahrad, lesních
mýtin
a lidských útrob.
Tato
komplexně provázaná síť vztahů mezi předlohami, jejich
interpretacemi a médii se nejvíce projevuje
v
Albínových digitálních kolážích. V malbách užívá
expresivní rukopis vykazující jak malířskou zdatnost, tak
jeho
vědomou ztrátu, když mu jde o zdůraznění vystižení plastické
neurčitosti předloh. V kolážích pracuje
jinak:
na fotografiích se rukopis mění v povrchovou grafickou texturu a
Albín ji stříhá a nově sesazuje do
složitějších
kompozic. Pracuje s prostorovými sestavami plošných plánů a
jejich průhledy.
I
při této práci se ale opírá o přesahování hranic mezi
výtvarnými médii: koláže vlastně vypadají jako reprodukce
malovaných
obrazů. Zbývá nám navrhnout, proč to Albín dělá. Namísto,
abychom to ze zvyku považovali
za
konceptuální dekonstrukci těchto hranic, mohli bychom uvažovat,
nakolik je jejich setření pokusem
o
překročení profánního statusu umění a o další romantismem
delegovaný pokus o symbolistní výpověď, jež
přestane
být „pouze uměním“ a začne se dít životem. Neoprimitivismus
by tak mohl být další utopií o radikální
transformaci
vztahů života a umění, přičemž tentokrát nemusí být chápán
jako intelektuální program, ale jako
osudová
nevyhnutelnost.
Jiří
Ptáček
pondělí 1. dubna 2013
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)